Jdi na obsah Jdi na menu
 


Historie vánočky

16. 9. 2010

 VÁNOČKA

vanocka.jpgVánočka nemívala vždy tvar pletené housky, jak ji známe dnes. Zpočátku to bývalo pečivo nepletené, podlouhlého tvaru, tak zvaná calta. Calta byla známa již ve 14. století a její původní vzhled se s postupem času měnil na vrkoče, pletence, štědrovky - tedy na dnešní podobu vánočky.

Pletence mají připomínat malého Ježíška zabaleného v peřince.

Používaly se také názvy pletenice, pletanka, štědrovice, štědrovečernice, štricka, štrucla, žemle nebo ceplík.

       Dříve vánočku mohli péct pouze cechovní řemeslníci – pekaři .

V Praze Pekařský cech zastával odjakživa významné postavení. Pekaři, hrdí na svou práci, každý rok o Štědrém dnu dopoledne šli s vánočními dárky na Pražský hrad. Šest bíle oděných pekařských tovaryšů neslo na ohoblovaném prkně nejvyššímu purkrabímu dlouhou vánočku s hrozinkami a mandlemi. Pražané čekali na průvod představitelů pekařského cechu již před Karlovým mostem. Někdy se sešlo takové množství lidí, že pekaře musela obklopit městská stráž, aby vánočku donesli na Pražský hrad bez úhony. Zlomit vánoční pochoutku nebo ji upustit by bylo pohromou pro celý pražský pekařský cech.

 

Od 18. století si je začali lidé péct doma sami.

 

Vánočky se připravovaly se podle nejrůznějších receptů. Receptury se předávaly z pokolení na pokolení a mohly se i lišit.  Každý člen rodiny musel dostat svou vánočku. Pro rodinné příslušníky je hospodyně pekla z bílé mouky, s rozinkami a mandlemi, a kořenila je anýzem nebo fenyklem. Na čeládku čekala vánočka z obyčejného kynutého těsta.

 

První z upečených vánoček dostával hospodář, aby se mu urodilo hojně obilí, on ji také směl jako první nakrojit. Větší společná vánočka zdobená mandlemi a hrozinkami se kladla o Štědrém dnu na prostřený stůl. Někde z ní o Štědrém dnu dávali po krajíčku dobytku, aby byl zdravý a aby mu neškodily zlé síly.

 O Vánocích nedostávali vánočku jen lidé a dobytek. Na Šumavě ji hospodář házel o Štědrém večeru do studny, aby bylo po celý rok dost vody. Kousek vánočky musel dostat také oheň. 

 

Nepovedená, připálená nebo natržená vánočka věštila nezdar, proto se při přípravě těsta, pletení a pečení vánočky udržovaly různé zvyky a pověry, které měly vánočce zajistit zdar.

Hospodyně musela zadělávat těsto v bílé zástěře a šátku, nesměla mluvit, při kynutí těsta  vyskakovat vysoko do výšky- aby těsto dobře nakynulo a pletla se ze šesti pramenů najednou - aby se při pečení nesesunula.

 

Dávným zvykem bylo také zapékání mince. Kdo ji při krájení našel, měl jistotu, že bude zdráv a bohatý po celý následující rok.

 

První z upečených vánoček dostával hospodář, aby se mu urodilo hojně obilí, on ji také měl jako první nakrojit. Větší společná vánočka zdobená mandlemi a hrozinkami se kladla o Štědrém dnu na prostřený stůl. Někde z ní o Štědrém dnu dávali po krajíčku dobytku, aby byl zdravý a aby mu neškodily zlé síly.

Po večeři se nedojedená vánočka nechávala na stole, neboť se věřilo, že o této noci se vracejí duše zemřelých a hodují. Vánočka byla též dárkem pro čeleď, dostával ji také obecní pastýř a po krajíčku koledníci.

 Ten, kdo chtěl, aby ho měli po celý rok rádi, snědl plátek vánočky namazaný medem.  

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář